Byly Vánoce roku 2006.
Ve svém hnízdečku na vajíčkách seděla trpělivě malá, senegalčí maminka .
Z jednoho vajíčka se pracně klubal maličký tvoreček, ale nestihnul Štědrý den. Tak se stalo, že se vyklubal až 26. prosince.
Maminka i ostatní sourozenci jen koukali, kdo to s nima je v hnízdečku.
Maličký senegálek se měl čile k světu a rostl jak z vody. Z ošklivého ptáčete se stal nádherně zbarvený, krásný kluk.
Když nadešel čas odchodu od maminky, maličký senegálek se měl stěhovat do ciziny. Odvezli ho na veterinu a brali mu krev na různé testy. Chudáček byl z toho tak vystresovaný, že se na svoji paničku jen lepil.
Paní chovatelka mu začala říkat Lepi. Z prodeje do ciziny sešlo a Lepiček čekal na nás.
Když jsme si ho 26.8.2007 přivezli domů, nechtěli jsme mu již dávat jiné jméno (ale někdy mu s chutí říkáme Pičník či Škarohlíd, všechna poťouchlá jména se na něho totiž hodí).
A zdá se, že se mu jeho jméno líbí. Proto že si rád říká „lepí“. Je to rozený šprýmař. Rád napodobuje různé zvuky. Třeba zip nebo štípe jako kleštičky.
Každý večer se všichni sejdeme a bavíme se spolu a to je čas našeho Lepika, který je neustále rozchechtaný. Je jak pytlík smíchu. Říkáme mu škodolibý senegalec.
Nemá vůbec pohled dospělého senegálka. Je pořád krásný, jako když jsme si ho přivezli.
Když dostane nějakou dobrůtku, bravurně ji drží svoji šikovnou nožičkou.
Jednou se stalo, že jsem připravila na stůl oběd a koukám, co že knedlík utíká? No knedlík neutíkal ale byl nesen našim Lepičkem. Je to náš ohromný dareba a rošťáček.
„ L E P I Č K U, “ přejeme Ti všichni moc,moc zdravíčka a hodně krásných let spolu.
Máme Tě rádi, lumpíku
Nejnovější komentáře