Co nás čeká v blízké budoucnosti sic tragické, ale bohužel reálné………
Jedu z práce.
Je mi 73 let. Musím vlakem, protože jsem o řidičák přišel jako zdravotně nezpůsobilý.
Poté, co mi ve vlaku štípne lístek průvodčí s naslouchátkem a silnými dioptriemi, vystupuji.
Vystupuji velice opatrně. Mám totiž jen jedno oko. To druhé mně vypích 70-ti letý oční chirurg, při odstraňování šedého zákalu, když se mu třásly ruce, protože měl Parkinsonovu chorobu.
Z lokomotivy právě vytahují strojvedoucího na invalidním vozíku. Procházím nádražní halou, kterou hlídá zhrbený policista, který se pomočil. Opět to chudák nestihnul.
Vycházím z haly a jdu na tramvaj. Řidička žádá cestující, aby ji řekli, kde jim má zastavit, protože trpí ztrátou paměti. Vystupuji a mám hlad.
V restauraci mi číšník oznamuje, že jídlo dostanu, jakmile se podaří probrat kuchaře z komatu. Objednávám si pivo, ale číšník kvůli třesu rukou půlku rozcindá, než dojde k mému stolu.
Chci zaplatit, leč číšník nerozezná stovku od tisícovky a nemůže se dopočítat toho, kolik má vlastně vrátit zpět.
Jdu domů. Mé děti ve věku 48 a 50 let se mě ptají, jestli bych jim nemohl najít nějakou práci?
Ne, děti moje, na práci jste ještě příliš mladí, zabavte se jinak. Teď pracujeme MY
Večer jdu na balet. Beru si raději Pampers abych to vydržel. Představení je hned v prvním dějství zrušeno, protože 68-mi letá baletka , představitelka hlavní role, padá a láme si krček kyčelního kloubu.
Vracím se domů.
Odložím obě protézy a v klidu si pustím televizi. Sleduji celostátní oslavy narozenin našeho prezidenta, který se k naší radosti v plné síle, zdraví a svěžesti dožívá 120 let.
Nejnovější komentáře