Včera byla naše Jessinka na klinice na očkování.
Naše paní doktorka měla volno a tak jsem problém Jessinky, konzultovala ještě s jinou, též výbornou. Jiní tam snad ani nejsou.
I ona nás uklidnila, že pokud nádor neporoste nijak rychle, není důvod se znepokojovat.
Prodiskutovala jsem s ní i naší Dinunku.
Celou zimu jsme si říkali, že až mrazy ustoupí, odhodláme se k jejímu odchodu.
Ale jak ji stále pozoruji, nemám sílu nechat odejít feninku, která sice nechodí nejlíp, ale pořád má elán a chuť do života.
Když bělouškům házím míček, vždy si vezme ten svůj a ještě čiperně s nim pobíhá.
Paní doktorka mě ujistila, že by byla chyba ji nechat odejít.
Ještě je čas.
A to, že sem tam nejde jako mladý pes? Vždyť ji bude čtrnáct let.
Je to pořád holka, která mě dá najevo že jde pošťák, že jen někdo jde okolo po cestě a není důvod plašit.
Za těch let co je s náma ji rozumím. A chci ji nechat ještě si užít teplé sluníčko a být s náma dokut ona bude mít chuť žít.
Teď tu sedím a u psaní bulím.
Je to nespravedlivé. Rozhodovat se o životě svého nejlepšího kamaráda. Zvláště, když je tak skvělý.
To je to nejhorší ze života se psem.
Naše rozhodování paní doktorka potvrdila slovy :
„Svoji fenku znáte. Až nastane čas, kdy bude chtít odejít, sama vám to dá najevo. Poznáte to.“
A v tom jí věřím. Již jsem to prožila s Heddinkou.
Včerejší návštěva kliniky mě uklidnila v tom, že naši pejsani jsou v dobrých rukách.
Kéž by všichni doktoři byli tak skvělí, jak jsou v Lomnici.
Nejnovější komentáře