Články

Jak jsme se našli II

Je duben.
Naší Rachel bude zanedlouho rok.
Nyní prožívá své první hárání. Pravda, děsila jsem se toho.
V jedné rodině chovat mladého psa, plného energie a mladou háravku, jsem si neuměla ani představit.
Nemůžu uvěřit Jetovu chování.
Chodí s Rachel ven, spí spolu v jedné místnosti, prostě pořád jsou spolu.
Vždy, když ji jde očichat a ona začne provádět svoje tanečky, řeknu jen „místo“ a vím, že ho tam i najdu.
Prostě je to pes inteligent. 🙂

Štěňátka neplánujem. Jetik se neúčastnil svodu dorostu. Důvodem byl jak jsem se zde již zmiňovala zoubek navíc. A protože chovný nebude, tak ani Rachel nepůjde na svod.
Pořídili jsme si je pro radost a jejich krásu a ne za vidinou zisku.
Máme sice pár, ale nikdy neudělám to, že se snížím k množitelství  těchto skvělých psů.

Nechtěla bych vidět někde jen tak pobíhat zatoulaného bíluse. Jsou to stvořeníčka milující rodinou pohodu a svoje lidi.
O to horší je pohled na psa v nouzi, potažmo v útulku, které jsou plné takových  smutných psích pohledů, čekajících na pohlazení a na místo v srdci svého budoucího člověka.

Jetik se k Rachel chová zrovna tak skvěle, jak k Jessince.
Všichni jsou naše bílá sluníčka i když to trochu zbarvenim kazí naše malá  Jessinka.
Když jsem ji našla před časem bouličku, chtěla jsem si přivézt do našeho společenství k Jessince kamaráda.
Dlouho jsem vybírala, ale pak jsem si řekla, že tak skvělou partu nemůžu kazit.
A pokud se stane, že bych se s Jessi musela rozloučit, nevím, ale těžko bych za ni našla náhradu.
Za těch téměř osm let se z ní stala pudlička, kterou nenahradí nikdo jiný. Je bezvadná, poslušná a hlavně krásná. Nasadila laťku mého pohledu na pudlíčky hodně vysoko.
Má maličká Jessinka.
Čeho se ale hodně bojím je to, že naše Diny se rapidně ztrácí.
Každý večer ji pouštím projít se po zahradě, ale nožky ji už tolik neslouží.
Je mě z toho moc smutno. Jinak je to ještě fajn holka.

S námahou si projde několikrát svoje místa na zahradě.
Potom sebere bělouškům první hračku, kterou míjí a zmizí ve svém kotci.
Včera jsem ji musela rozmlouvat, že není jehličnan. Totiž, ty jsem přihnojovala a ona chodí a moc by chtěla ochutnat.
Diny měla odjakživa  touhu pomáhat.
Za mlada byla schopná vše, ať to byl třeba pytlík se zeminou nebo květináč a já ho nechala na její dosah rozcupat a vysypát. Nejednou i pytlík s rohozkou, kterou přihnojuji. Měla holka štěstí, že bez újmy všechno přežila.
Teď, když ji pozoruji, jak s námahou chodí po zahradě, je mě smutno.
Smutno z toho co ji i nás čeká.

Comments are closed.