Kolonie jiřiček

Jako malá holka jsem se chodila dívat na hnízdící kolonii jiřiček. Která byla na staré hospůdce pana Havlíčka v naší vsi.

Bylo krásné pozorovat, jak vyvádějí každý rok mláďata a jejich bravurní lety v podvečer při zapadajícím slunci,  jsou nezapomenutelné a prostě patří k létu.

Ale jak šel čas všechno se změnilo.

Hospoda změnila několik majitelů.  Byla vynikající restaurací za pana Sádka. A hojně navštěvovaná i za paní Květušky. Prošla rekonstrukcí, ale žádný se jiřiček ani nedotkl. Nechali je spokojeně žít a hnízdit.

Poslední hostinský, syn paní Květy Luboš,  společně  se svým tatínkem Františkem, opravdovým milovníkem přírody a všeho živého, namontovali pod hnízda zábrany,  aby se snad nenašel někdo, komu by trus jiřiček mohl vadit. A tak jiřičky měli klid. Až  do srpna letošního roku.

“Někdo “ dostal nápad, že starou hospodu srovnají se zemí. A postaví “ novou “ honosnější. A samozřejmě na úrovni naší vesnice.

Luboš se s hospůdkou a věrnými hosty loučil 27.srpna.

U vchodu byla zavěšená krásná kytice a pod ní spousta světýlek. Bylo to smutné loučení až do samého rána.

Na konci srpna nastaly bourací orgie.

Určitě si někdo chytrý myslel, že si jiřičky prvního září vezmou baťůžek a poletí za teplem.

Jenže ze zkušeností vím, že  tomu tak není.

A tak jsem již začátkem července kontaktovala pana Viktoru z Bird Life, který má údajně na starost ochranu vlaštovek a jiřiček. Alespoň se tak presentuje.

Dostalo se mi odpovědi, že by měl investor stará hnízda nahradit 🙂

Toť vše.

Pan Viktora je opravdu ochránce na svém místě. Ani se nesnažil o oddálení demolice. Kdo ví, kolik za takovou ochranu bere?  Podle snahy určitě nic!

Když jsem viděla, že jiřičky ještě krmí mladé v hnízdě, zkusila jsem štěstí v záchranné stanici živočichů v Libštátě.

Pan Včelák ochotně slíbil, že hnízda prohlédne a zakročí. Že jeho povinností je chránit všechna mláďata.

Měla jsem dobrý pocit a spoléhala na jeho slib.

Marně!

Pátého září dělníci přistavili lešení a začali rozebírat střechu.

Znovu jsem volala pana Včeláka.

Přiznal, že hnízda nekontroloval,  ale ještě týž den tak učiní.

Vůbec nechápal, že nemění jen střechu,  ale srovnají budovu se zemí. Což jsem mu říkala při prvním telefonátu.

Pokud se opravdu stalo a on přijel, o čemž pochybuji, bylo již pozdě.

Během dopoledne byla polovina střechy pryč a s ní i nejméně třicet hnízdeček. Druhá polovina, kterou bourají dnes, jich nemá pod svým krovem míň.

A tak jsem jen navečer smutně pozorovala, jak jiřičky hledají svá hnízda.

Za to dole se již  pánové přesně viděli v kterém rohu nové hospody bude ta “ jejich sesle “

Nahoru se nikdo z nich nepodíval. Proč.

“ Tak ať se v chlastu utopí “

Jaký asi bude příští rok na jaře pro početnou kolonii jiřiček návrat.

A hlavně kam.

Ještě že to nevidí starý pan Tulach.

Po této zkušenosti jsem nabyla dojmu, že  někteří ochránci si na pomáhání jen hrají. Požadují různé podpory ale pokud mají konkrétně něco pro ohrožené tvorečky udělat, strčí hlavu do písku, jako pan Viktora. Nebo nemají zrovna auto, jako pan Včelák, které by ho dopravilo  do vesnice vzdálené pouhé tři kilometry (s chutí bychom pro něho dojeli)

A dost pochybuji o tom, že  na novostavbu bude někdo nadšeně věšet umělá hnízda . Ani na nově upravený obecní úřad se nevrátilo jediné hnízdečko.

Vždyť to jsou “ jenom “ ptáci.

Bylo to opravdu smutný konec léta.

Oč smutnější bude ptačí návrat do neexistujících hnízd.