Kalendář říká, že dnes je předposlední listopadová sobota, ale pohled z okna se na tuto roční dobu moc nepodobá. Jako by to ani nebyla pravda.
Při přípravě oběda mě ostatně, jako každý den věrně sledoval Jet. Má od malička v kuchyni své místo a já už jsem si na překračování jeho maličkosti zvykla.
No a jak jsme se na sebe dívali, tak jsem mu slíbila, že odpoledne půjdeme na kopce, abychom si užili krásný den. Po obědě jsme si nachystali dlouhou stopovačku a jak pejsci zaslechli, že chodím v šusťákových kalhotech, už tušili, co následuje.
Vypravili jsme se nad Valdice.
Sluníčko nádherně hřálo, jak by už bylo jaro.
Před náma na poli se pokojně páslo stádo srnek. V duchu jsem si říkala, ať se holky moc neradují, jdeme s našima bělouškama a to s jejich loveckýma pudama nebývá vždycky v klidu.
Jak jsem se mýlila.
Běloušci si užívali volnosti (tedy v mezích nitky 😉 o délce 50 metrů) ale mám jistotu a nestydím se za ni. Krásně jsme se prošli. Běloušci se vesele honili a nám se naskytl překrásný výhled do kraje. Vrchoky hor už mají bílou čepici a u nás sluníčko krásně hřeje.
Domů jsme se vraceli krásně provětraní. A naši bílusové šťastni.
Nejnovější komentáře