To už asi neuvidím

Je neděle druhého září.
Odpolední vycházku jsme dnes zkrátili jen na venčení „u křížku“
Dopoledne Fili navrhl,že bych měla napsat pěkný článeček. Bude to již stý.
Zrovna žádný nápad nemám, ale dostavil se sám.

Zaparkovali jsme a pustili se cestou lemující pole, které zrovna orali.
Když jsme došli nahoru nad pole, slyšeli jsme, jak se káňata dorozumívala a postupně se tři vznesla k letu.
V tu chvíli Fanda zahlédl na obloze hejno velkých ptáků. Krouživým letem se přibližovalo směrem k nám.
Stáli jsme a v úžasu pozorovali, jak přistávají. V krátké době nedaleko nás přistálo (opravdu) dvacet čápů. Pomaloučku scházeli dolů na čerstvě zorané pole.
Nechtěli jsme je rušit, ať se v klidu živí a pokračovali dál. Došli jsme až na konec cesty. Tady si pudlíci poběhali v trávě. To mají rádi.
Při zpáteční cestě jsme byli zvědavi, jestli se čápi ještě budou pást.
A opravdu. Celé hejno bylo na poli. Traktorista asi půl hodiny stál a pozoroval je. Pak začal opět orat. A věřte, musel na čápy houkat, aby se uhnuli.
Znova jsme je pozorovali.
Byl to pro nás tak krásný pohled, který jsme nikdy neviděli  a již asi nikdy neuvidíme.

A tak stým příspěvkem je povídání o našem setkání s krásnými čápy.