Bláznivý březen

Je pátého března. Již dnes mám tolik námětů, co bych mohla napsat, jako nemám jindy za celý měsíc.
Jak jsem již v úvodu našich stránek psala o krásném kocourku Billovi. Máme tu čest pečovat o jeho potomka Billinku.
Ovšem od jisté doby jí říkáme Bláznopka. Je to střeštěné kocouře, které nenechá nic na pokoji.
V noci z neděle na pondělí, měla Peggy potřebu, jít zkontrolovat revír 🙂
Fanda, ač nerad ji to umožnil. Jenže se stalo, že milá Bláznopka proklouzla našemu ospalci mezi dveřma na nic nečekala a byla fuč.
Fanda od jisté doby odmítá v noci pobíhat v pyžamu okolo domu a lovit cokoliv, kočky nevyjímaje. Tak se stalo, že milá kočka zůstala venku sama. Poprvé ve svém kočičím životě.
Fanda ráno smutně chodil a volal. Bláznopka nikde.
Napadala mě spousta všeho možného, co jí mohlo vylekat. Nikdy nebyla venku a vše je pro ní děsivé.
Auta, vlak ba i lidi vypadají jinak, než při pohledu z okna.
Celé dopoledne jsem chodila a marně ji volala. Nic. Ani jsem ji nikde nezahlédla.
Už jsem ji v duchu viděla někde přejetou a bylo mě ji líto.
Až při jednom vykouknutí z okna u kuchyně, jsem viděla ženské, jak se dívaly směrem k naší zahradě. A tak jako správná drbna, jsem letěla ven kouknout, co kdyby tu byla Bláznopka. Obešla jsem keř jasmínu a bylo mě vše jasné.
Bláznopka s vytřeštěnýma očima, ocas naježený jak skunk, strašně řvala. Ano řvala.
Říkala jsem jí, ať jde za mnou, ale byla v takovém šoku, že jsem se musela nahnout přes z plot. Dalo mě dost práce, abych nevzala převah. Ale nechtěla jsem ho obcházet, aby zas neutekla. Chtě, nechtě čapnula jsem milou kočku za ocas a byla moje.
Když jsem ji přinesla domů, skočila své mamce okolo krku, jak by ji chtěla zahryznout. Potom zalezla a celé odpoledne byl od ní pokoj 😉
Jestli si myslíte, že se tím Bláznopka poučila, tak se moc mýlíte.
To by nebyla Bláznopka, kdyby nám zase něco nevyvedla.
A věru, dlouho jsem na to nečekala.
Hned v úterý jsem šla poklidit na půdu, jelikož nás letos čeká rekonstrukce střechy.
Jelikož bylo pěkné počasí, pootevřela jsem si střešní okno. Přístup k němu žádný nebyl a tak jsem v klidu, společně za asistence našich koček poklízela.
Najednou mě zarazil divný, nepříjemný zvuk, ozývající se nade mnou. Zamrazilo mě.

Volám na kočky a kdo chybí, no ano, Bláznopka. Hned mě bylo jasné, která bije. Zvuky se ozývaly z místa, kterého jsem se děsila.
Nenapadlo mě nic jiného než na ní zavolat „ty, blbá kočko!“
Odklopila jsem střešní okénko a jen slyšela stejně bezradný řev, který jsem slyšela den předtím. Když jsem ji volala, jen bylo slyšet, jak měla zaťaté drápky a sjížděla po střeše. Naštěstí se jí podařilo nasměrovat na plochou střechu.
Jenže jak dolů.
Filip volal SOS aby táta neprodleně všetečnou kočičku zachránil.
Po celou dobu, než přijel její zachránce domů, měla na střeše sólo. Oči měla vystrašené, přesně jak den předtím.
Záchrana dopadla dobře. Ale už když ji Fanda podával do okénka přes štít domu, napadlo mě, co nám provede příště.
Ještě by ji mohlo napadnout vyzkoušet komín 😀 že by už zítra?