A je tu říjen

Sluníčko na to že je říjen ještě krásně hřeje. Abychom si ještě užili tepla, chodíme každý den s klučíkama na toulky.
Kluci milují teplíčko.
Dopoledne, kdy vařím oběd si všichni pejsci lebedí při otevřených dveřích. Vyhřívají se nakupeni jeden na druhého. Kolikrát je pozoruji, jak jsou spleteni.
Dveřmi do pokoje tu a tam zabloudí vosy a to je čas pro Bertičku. Čepýří se v kleci a huláká „jéžiš, tady je moucha“. Tím mě vždycky dostane, holka moje 🙂
Po obědě se už hlásí hoši. Na řadě je jejich pravidelná toulka vesnicí. Chodíme, kam nás napadne. Okouknout koupaliště a pak zpět podle Olešky. Je tam pěkná cestička a padající listí kluky moc zajímá. Honí neúnavně lístečky a baví je se listím brouzdat.
Také rádi chodíme na nádraží. Čekáme na Fildu a něž přijede vlak, sbírám kaštany. Kluci nechápou proč je dávám do kapsy 😀
Podle nich je všechno do tlaminek nebo na hraní.
Odpoledne, pokud má Fili náladu jdeme na delší výšlap. Naši zamilovanou trasu od Kundratic domů.
Někdy jdeme kratší úsek 5 a někdy 7 km. Podle nálady. Ale vždycky je nám i klukům fajn.
Přitom zapomenu na všechny trable a dokonale si provětrám hlavu.
Minulou neděli jsme odpoledne zajeli na Jizerku.
Bylo tam nádherně.
Připadali jsme si, jako bychom jeli autobusem. Dav lidí směřoval dolů do vsi. A stejně i naopak nahoru. Parkoviště bylo zcela zaplněné a tak jsme parkovali na okraji lesa. Tolik lidí jsem tam ještě nepotkala.
Ovšem klukům to vůbec nevadilo. S chutí dělali radostné ksichtíky, když si je někdo hladil, bráškové byli rádi.
Za celé odpoledne se potkali s tolika psíma kamarádama, ale nejvíc se jim zalíbila mladičká kavalírka. Šli by s ní snad až domů.
Přez tolik lidí, bylo na Jizerce krásně. Ostatně, jako pokaždé.

Tak krásný, barevný podzim by měl vydržet o hodně dýl.