Dnes je 17. prosince. Stejně jako každý rok si připomínám, že před pěti léty jsem si v podvečer přinášela domů moji žakuldu Bertičku. (tehdy to byl ještě Bertik a i po těch letech si občas řekne Berti ku)
Ani ve snu by mě nenapadlo, že za tak krátkou dobu se z ní vybarví tak ukecaná a pro mne společenská bytůstka. Někdy s pořádně nabroušeným zobáčkem. Dokáže být i miloučká, když slabounkým hláskem volá, “ poď sém “ tomu se ovšem nedá odolat. A jdu nehtíkem drbat její šedou hlavičku. Drbání si slastně vychutnává a důvěřivě přivírá očka
Je stále plná smíchu a energie. Ale to jsou prakticky všichni naši opeření záškodníci a afriky obzvláště.
Vědí přesně o čem je řeč. A třeba nám ani k smíchu zrovna nepřipadá, oni dokáží svůj smích patřičně předvádět. A z vážné věci si dělají bžundu.Takže se pak smějeme všichni.
A že se dokáží pořádně chechtat. Připadám si, jak bych měla v klecích pytlíky smíchu.
Tolik pár řádků o dnešním málem ale pro nás dvě krásném výročí.
Vždyť s Bertou je sváteční i pouhý, obyčejný den.
Nejnovější komentáře