Naše kočky

Kočky jsou zvláštní, hlavně protože je každá jiná, alespoň u těch naších to platí.

Leon se celý den povaluje na chodbě, občas zahlédne nějakou tu mušku, komára, psa, člověka, Billinu nebo jinou pohromu, to sice zavrtí ocasem nebo „zaštěká“, to ho ale zároveň tak ukrutně vysílí, že na další obranu domu před případným nebezpečím už mu prostě nezbudou síly, leda by na dům útočily obří masové kapsičky pro kočky nebo šťavnatí komáři kteří už neumí lítat (takže by nemusel skákat), a zase si jde lehnout.

To Tommča, to je jiná. Stačí plyšová myška na špagátu, míček, nebo podobný nepřítel a už skáče kolem a loví (zcela jistě krvelačného) plyšáka, který je největší možnou hrozbou pro celou rodinu. Když je vetřelec zneškodněn a pohřben, většinou pod kobercem, za skříní, v moji školní tašce, pod Leonem,… zbylou energii využije Tommča na provokování Leona nebo mlácení Peggy do čumáku (což je podle všech koček druhá nejlepší věc na světě, po masových kapsičkách).

Billinka je nejmladší kočka v naší domácnosti. Je to ten typ kočky, co nejdřív koná a teprve potom myslí, jestli vůbec. Leze po zábradlí, závěsech, nohavicích, psech a jiných dekorativních předmětech v domácnosti, ostatní kočky stále loví, Peggyně krade jídlo, shazuje věci do vany když se někdo koupe,… Prostě kočka plná života.

Billinčina máma je poslední naší kočkou, říkáme jí prostě Máma. Většinu dne tráví venku, venčí myši, hlídá psy, aby nám je nikdo neukradl a poflakuje se kolem domu. Když dostane hlad, zakňourá si u dveří (nebo u mého okna na balkóně), my ji pustíme domů, ona si dá nějakou tu kapsičku, odpočine si a zase razí na výlet.