Poslední den s Dinunkou

Je středa 25.dubna
Ráno jsem poblahopřála naší amazoňance Ádě ke čtvrtým narozeninám.

Jako každý den jsem šla za naší Diny. Bylo mě napadné, že Rachelka i Jetik víc než jindy chodí k bábince.
Chudáček seděla uprostřed výběhu se smutným, prosebným pohledem.
V tu chvíli mě bylo jasné co mám udělat.
Musím se sebrat a nechat ji odejít.
Zavolala jsem na kliniku a objednala si navštěvu.
Když jsem dokončila hovor, bylo mě hrozně. Bolest a bezmoc.
Vynesla jsem nad Diny ortel smrti.
Až do pozdního odpoledne mě bylo strašně. Každý pohled na Dinunku jsem měla zalitý slzama.
Dala jsem jí misku oblíbených granulí, a pak jen s brekem sledovala, jak pomaloučku a ztěžka prochází zahradou. Jako by se loučila s místy, kde byla tolik ráda. A kde prožila téměř čtrnáct let.
Nechala jsem ji zde celé odpoledne. Vůbec mě nevadilo, že vybírá hnojivo z okolí stromků. Nechala jsem ji ať dělat to, co ji zrovna napadlo.
V pět hodin přijel Fanda.
Naložili jsme Dinunku do auta a vydali se na její poslední cestu.
Paní doktorky už na nás čekaly. A chovaly s k ní moc pěkně.
Dinunku jsem držela v náručí a Fanda ji se slzama v očích hladil.
Pokojně od nás odešla dnes v 17.30

Na zahradě má svoje místečko, kam chodila odpočívat už jako malé štěňátko. A kam si nosila svoje hračky,
Odpočívat tam bude už navždycky.

Dinunko, děkuju Ti, za krásné roky, kdy jsi nám dělala společnost.
Teď Tě už nožičky nebolí a je Ti dobře
Budeš nám chybět ale myslet na Tebe nikdy nepřestanu.
Pořád Tě budu vidět, jak chodíš jako za mlada zahradou a nakukuješ do oken.

Jednou se spolu všichni setkáme.

Až sama jednoho dne zemřu, budou to moji úžasní psi, kteří mne tam na druhé straně pozdraví zuřivě mávajícími ocásky, radostným štěkotem a papoušci veselým pokřikem.
Přivítají mne doma.
Všechny pohladím, obejmu a už nikdy, nikdy je nenechám odejít.
Potom už budem pořád všichni spolu.